Adventní noční pouť

Vánoční adventní pouť organizovaná VKH Brno byla pro mě radostnou zprávou, jelikož jsem cítil potřebu hlubšího duchovního prožitku před nadcházejícími Vánocemi, a doba byla mému úmyslu příznivě nakloněna. Tak jsem se rozhodl, že půjdu, i když jsem věděl, že můj následující pracovní den bude po pouti poněkud náročný. Ale touha jít na pouť a poznat tak trochu i sám sebe byla silnější. Sraz byl u Jezuitů ve 20:30, potkal jsem zde i staré známé z našeho loňského spolča a hned jsem měl radostnou náladu. Krátká úvodní motlitba otce Pacnera zahájila naše putování k přísně tajnému cíly. Šalinou jsme se přesunuli na konečnou linky číslo 3 do Komína. Díky Bohu se nesplnila předpověď počasí a déšť nás přes noc nepostihl. V prvním zastavení našeho putování jsme se navzájem v kruhu krátce představili a řekli, co studujeme. V dáli nás již čekaly zalesněné pahorky naší cesty. Po motlitbě, kdy jsme vzpomenuli i rodiny z okolních sídlišť, pak začala skutečná cesta od civilizace k oboře bez ruchu velkoměsta. Po vstupu do obory zapálila naše světluška lucerničku a svítila nám jako pomyslné světlo ve tmě. Následovaly dvě zastavení se čteními chvalozpěvu Zachariášova a Mariina. Během prvního zastavení jsme zapálili svíčky a pomodlili se. Následnou cestu jsme šli mlčky pod mihotajícím světlem svícnů, každý z nás tak mohl rozjímat o tom, co bylo řečeno. Po druhém zastavení se naskytl pohled na Bystrc a my schovali svoje svíce. Čekal nás delší přesun, kdy jsme se postupně seznamovali a mluvili i o jiných akcích VKH a také o tom, kde bychom se v následujícím roce mohli potkat. Oproti minulému roku, jak vzpomněl otec Pacner, byla letos krajina bez sněhu. Krátká zastavení nám dodala síly a možnost zahnat žízeň a hlad. Čekal nás přechod Kohoutovic a pak už jen mírná cesta do kopce. Na Kamenném vrchu (kde na jaře krásně kvete koniklec - stojí za to jej vidět) bylo poslední, třetí, zastavení. Konec pouti vedl přes bludiště univerzitního Kampusu k našemu cíli ve Starém Lískovci. Pociťovali jsme již mírnou únavu, ale vidina cíle nás hnala rychle dál. Mše v kostele sv. Jana Nepomuckého byla překrásným zakončením naší cesty. Možná i zamyšlením na tím, jaké bude zakončení naší vlastní pouti životem, a k jakému vlastně směřujeme cíly. Konec mše svaté s Boží pomocí vyšel na stihnutí nočního rozjezdu u blízké zastávky. Někteří z nás pak šli i na ranní roráty a dokončili tak započatou noc. Doporučuji těm, co váhají, aby to také někdy zkusili a zažili!    

                                                                                                          Zdeněk